Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006 skončily takovým patovým výsledkem, jaký by nedokázal vymyslet ani největší český vynálezce, myslitel a umělec Jára da Cimrman. Dokonalých 50:50 ještě více podpořilo dlouholeté snahy o změnu volebního zákona. Požadavek volební reformy se stal i přímou součástí Koaliční smlouvy. Jedním z nejčastěji skloňovaných návrhů se stal volební systém tzv. většinové prémie neboli většinového bonusu v podobě, který užívá italský parlament. O co jde. Zjednodušeně, strana nebo koalice s nejvyšším počtem voličských hlasů obdrží prémii, bonus v podobě určitého počtu křesel (v Itálii 54 %, respektive 55 %), který jí zajistí pohodlnou nadpoloviční většinu v dané parlamentní komoře. Následně ustavená vláda disponuje dostatečnou podporou, což by jí mělo zajistit dlouhý život i prostor k realizaci vládního programu.

Italský model je přínosný zejména pro země s vyšším počtem stran, nedostatečnou efektivitou a krátkou životností vlád. Jeho vliv se projevuje pozitivně hned v několika směrech. Jelikož zásadně odměňuje nejsilnější uskupení, podporuje sdružování stran do předvolebních koalic (samostatné strany mají pramalou šanci) s jasně definovaným leaderem (ten se v případě úspěchu stane premiérem). Minimalizuje těžké a dlouhé povolební vyjednávání, stejně jako umělé a po volbách narychlo slepované ad hoc vládní aliance, což bohužel známe dobře sami z vlastní zkušenosti. Napomáhá alternaci dvou velkých, dlouhotrvajících koalic, kdy vítěz vytvoří kabinet, přičemž onen bonus podporuje jeho akceschopnost a trvanlivost. Poražený soupeř vykonává funkci jasně čitelné, skutečné opozice a má velkou šanci, že v příštích volbách sám sestaví exekutivu. Tato logika podporuje umírněnost celého politického systému. Další velké pozitivum poskytuje přímo voličům. Občan už před volbami přesně ví, jaká vláda a premiér budou na základě odevzdaného hlasu zvoleni. Odpadá tak nejistota, s kým můj favorit po volbách upytlíkuje spojenectví slepené pouze dle počtu křesel bez ohledu na ideologické zaměření aktérů. 

V lednu letošního roku došlo v Itálii k vládní krizi. Kabinet Romana Prodiho požádal obě komory o důvěru. Zatímco Sněmovna vyslovila jasné „ano" (326 pro x 275 proti), většina senátorů hlasovala proti (161 x 156). Prodiho vláda padla¹ a jediným řešením se ukázaly být předčasné volby. Řada českých komentátorů i reprezentantů na tuto událost reagovala zcela mylně tvrzením, že lednová krize ukázala nevhodnost volebního systému a ten by tak měl být puštěn ze zřetele coby možný vzor pro ČR. Velký omyl. Italský systém má jednu zásadní chybu, která pád Prodiho vlády umožnila. Přestože model většinové prémie je užíván pro obě komory, v určitých maličkostech se liší. U Poslanecké sněmovny se většinová prémie uděluje jednorázově na celostátní úrovni, tj. jeden celonárodní vítěz získá cca 54 % všech poslaneckých křesel. Itálie sama sebe proklamuje za silně decentralizovaný, tzv. regionální stát. Senát je reprezentantem samosprávy, a proto se v jeho případě většinová prémie uděluje jednotlivě na úrovni každého z 20 italských regionů, což je právě kámen úrazu a hlavní prvek oslabující logiku systému většinové prémie. V každém regionu totiž může zvítězit jiná koalice, čímž v celonárodním měřítku dojde k vyrovnání sil. Následná vláda disponuje pohodlnou většinou ve Sněmovně, v Senátu má ale převahu pouze několika málo hlasů (v případě Itálie původně 2) a její existenci ohrozí nedisciplinovanost nebo vydírání i několika málo senátorů. K tomu by nemohlo dojít, byla-li by většinová prémie u obou komor udělována na celostátní úrovni. Pokud by ČR přijala právě takovýto model s dostatečně vysokou celonárodní prémií, s velkou pravděpodobností by se projevily jeho výše zmiňované pozitivní účinky, naopak bez rizika, že jeden, dva poslanci pohřbí celou vládu. Novým ústředním problémem by se ovšem stala KSČM, respektive formování levicové koalice a začleňování komunistů do tohoto uskupení. Je otázkou, zda by KSČM byla pro ČSSD přijatelná jako koaliční partner a zda by ona sama projevila ochotu k určitému podřízení v rámci spojenectví. Logika by napovídala, že by se komunistická strana takto mohla umírnit a reformovat jako v řadě jiných zemí bývalého sovětského bloku. Ovšem, nebyla-li zde snaha o reformaci za celých 19 let, je otázkou, zda by její početní síla naopak nevedla k potvrzení dosavadního směřování. Ale o tom až někdy příště.

1. Itálie reprezentuje tzv. dokonalý neboli perfektní bikameralismus, kde jsou si obě komory naprosto rovnocenné, Senát nehraje jen doplňkovou, druhořadou roli, ale je na stejné úrovni jako Sněmovna. Exekutiva musí mít trvalou oporu obou, ztratí-li ji byť pouze v jedné, nemůže již dále plnit svou funkci.