V prosinci 2007 byla v Lisabonu slavnostně podepsána Lisabonská smlouva, dokument, který si klade za cíl „reformovat“ Evropskou unii. Mnoho lidí překvapilo, s jakou pompou a optimismem byla nová smlouva v Evropě přijata. Překvapení se pak stupňovalo spolu s tím, jak při studiu obsahu smlouvy mnozí naráželi na nedomyšlenosti, problematické pasáže a ustanovení, které při praktické implementaci smlouvy v budoucnu povedou k problémům. Tyto nedostatky a především fakt, že nová smlouva přejímá valnou většinu ustanovení tolik diskutované a nakonec lidmi odmítnuté Smlouvy o Ústavě pro Evropu, mě nutí nazvat Lisabonskou smlouvu „převlečenou ústavou“ či „ústavou v bledě modrém“. Chtěla bych se zaměřit na dvě důležité institucionální změny obsažené v této smlouvě, které z pohledu budoucího hladkého fungování Unie mohou být problematické – nové prezidentství EU a změny v Evropské komisi.

Nová „trojka EU“ a nedostatečně definované role

Jednou z důležitých novinek, jež Lisabonská smlouva zavádí, je tzv. trojka Evropské unie, která se bude skládat ze stálého prezidenta Evropské rady, předsedy Evropské komise a vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (který bude zároveň místopředsedou Komise). Ve smlouvě jsou však nedostatečně definovány role jednotlivých nejvyšších představitelů EU, což by mohlo způsobit rozpory. Ve smlouvě se praví, že „předseda Evropské rady zajišťuje na své úrovni a v této funkci vnější zastupování Unie v záležitostech týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky, aniž jsou dotčeny pravomoci vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.“ I pro lidi bez právnického vzdělání je nedostatečná definice role předsedy Evropské rady zarážející. Pokud bude Lisabonská smlouva ratifikována, na scéně Evropské unie se najednou objeví velký počet představitelů, kteří budou mít „co říct“ ve vnějších záležitostech Unie (nejen předseda Evropské rady a vysoký představitel, ale i předseda Komise, členové Komise odpovědní za zahraniční trh či zahraniční pomoc, a samozřejmě nejvyšší představitel předsedající země).

Reformní smlouva zavádí hybridní koncept předsednictví Evropské unie, kdy se „vlády“ nad Unií ujme jak stálý předseda Evropské rady, tak nejvyšší představitel země, která bude šest měsíců Unii předsedat. Tím se zničí jednota prezidentství, hrozí oslabení odpovědnosti jednotlivých představitelů a jejich vzájemná rivalita. Odpovědí na tento problém je podle unijních představitelů důraz na koordinaci a kolegiálnost „trojky“ s tím, že bude velmi záležet na osobnostech, které tyto posty budou zastávat. Dobrá, co když se ale tyto osobnosti neshodnou, nebo se nebudou chtít shodnout? Jak to Unie vyřeší?

Evropská komise – politizace pozice předsedy?

Nová ustanovení o Evropské komisi v reformní smlouvě zřejmě nejlépe dokládají mé přesvědčení o tom, že tato smlouva je „ústavou v bledě modrém“, neboť jsou zcela přejata ze Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Smlouva by měla přinést dvě zásadní změny do fungování Komise. Prvním z nich je způsob volby předsedy kolegia komisařů. Nově by předseda neměl být pouze „schvalován“ Evropským parlamentem v návaznosti na návrh Rady, ale bude Parlamentem „volen“. Přestože se to tak na první pohled nemusí zdát, zásadním ustanovením je důraz na to, že Rada navrhuje předsedu Komise „s přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu“. To pravděpodobně povede k situaci, kdy se o možném předsedovi Komise nebude mluvit nezávisle na Evropském parlamentu a zájmech národních států, což je jediná pozice v souladu s „nezávislostí“ této instituce, ale stane se důležitou devizou před evropskými volbami. Pozice předsedy Evropské komise tak bude, podle mě zbytečně, politizována.

Druhou zásadní navrhovanou změnou je snížení počtu komisařů od roku 2014 na 2/3 počtu členských států (při současném počtu států EU tak bude mít Komise 18 členů). Jednotlivým zemím bude komisař přidělen na základě systému „rovné rotace“. Jak tento systém bude vypadat však nová smlouva přesně neuvádí, proto můžeme jen spekulovat. Je pravděpodobné, že v systému budou státy rozděleny do třech skupin a bude zohledněna jak jejich velikost, tak jejich poloha. Opět se setkáváme se zásadním ustanovením, které není dotaženo do konce. Zdá se, že evropští představitelé ve snaze urychleně přijmout nový dokument, a tím zahojit rány po neúspěchu s ústavní smlouvou, záměrně nechtějí řešit kontroverznější otázky budoucího fungování institucí EU. Tím však jen odsouvají tyto problémy do budoucna (systém rotace komisařů se zřejmě stane horkým tématem v letech 2010-2014), a ve své podstatě rezignují na svou snahu efektivně reformovat institucionální strukturu EU.

Jistě není nic pozitivního na tom, když se po přijetí nové smlouvy musí ihned mluvit o nutnosti jejího dopracování a vyřešení jejích nedostatků v dalším legislativním procesu. Bohužel, Evropská unie na takový problém naráží čím dál častěji. Berme to jako další varování před prohlubující se strnulostí a neschopností 27-členného společenství dojít k efektivnímu a dlouhodobému vyřešení svých institucionálních problémů.