Ze západního břehu řeky Moravy se na první pohled může zdát, že díky pětiletému fungování Ústavu paměti národa (ÚPN) jsou na tom Slováci s vyrovnáváním se s minulostí o něco lépe. Ovšem ani tady není fungování instituce zaměřené na odhalování nepříjemné pravdy bezproblémové.

Již vznik ÚPN lze nazvat menším zázrakem. Zákon, na základě kterého v roce ústav vznikl, byl přijat slovenským Parlamentem měsíc před volbami v roce 2002. Hlasování poslanců pro jeho přijetí určitě nelze označit za předvolební populární tah, na jaké jsme zvyklí. Byl to výsledek neúnavného úsilí bývalého federálního ministra vnitra Jána Langoše, který po vnitřních sporech v Demokratické straně rezignoval na stranické ambice a věnoval se sepsání zákona a přípravě vzniku ÚPN. Celkem logicky se pak stal prvním předsedou správní rady ÚPN.

Slováci nebyli v roce 2002 nijak výrazně nakloněni vstříc ekonomickým ani morálním reformám. Oboje bylo možné díky překvapivému volebnímu výsledku pravice, jehož příčinou byly spory uvnitř stranických protivníků (paralyzovaná SDĽ a rozdělení nacionalisté do dvou stran). Rozložení sil v Parlamentu tak umožňovalo provést nejenom nutné ekonomické reformy, ale také „mravní očištění“ společnosti v podobě soudní reformy, boje s korupcí a organizovaným zločinem a v neposlední řadě také ve vyrovnávání se s minulostí.

Poprvé rozvířil ÚPN stojaté vody polistopadové selanky na podzim 2004, kdy byly na webové stránce Ústavu zveřejněny první svazky zprávy StB z oblasti východního Slovenska a zanedlouho také ze zbylé části země. Po zadání jména je dnes možné zjistit, jestli je osoba evidovaná ve svazcích StB, přičemž za vědomou spolupráci jsou označeny kategorie: rezident, agent, informátor, držitel propůjčeného bytu a držitel konspiračního bytu. Přístupné jsou také seznamy příslušníků a vojáků zařazených v útvarech StB nebo funkcionáři KSS a KSČ. Velký zájem je o poskytování dokumentů k vlastní osobě, které na ni StB shromáždila. Do budoucna zůstává otevřena možnost zveřejnění členů Lidových milicí.

Tím, že svazky StB zveřejnil ÚPN, není možné vymlouvat se na nespolehlivost zdroje, jak se to často používalo v případě Cibulkových seznamů. Přesto však v praxi nemělo zjištění o spolupráci osoby s StB zatím žádné závažné důsledky. Bývalí agenti, kteří dnes působí na vysokých pozicích, zpochybňují jejich důvěryhodnost.

Svätopluk

Nejintenzivněji diskutovaným případem spolupráce s StB je případ arcibiskupa bratislavsko-trnavské arcidiecéze Jána Sokola, který je ve svazcích StB evidován jako agent pod krycím jménem Svätopluk. O přítomnosti arcibiskupova jména v rejstřících agentů se vědělo již delší dobu, ale na začátku března letošního roku zveřejnil ÚPN dokumenty z českého Ministerstva vnitra, podle kterých měl Sokol chodit na schůzky do konspiračního bytu a přijmout dary v celkové výši více než 5000 korun. Sokol vědomou spolupráci popírá, ačkoliv přiznal schůzky s příslušníky StB. Podle vlastních slov ale nikoho nepoškodil. Sokolova spolupráce s StB se srovnávala zejména s případem Stanislawa Wielguse, který kvůli spolupráci s tajnou službou rezignoval na post varšavského arcibiskupa. Na rozdíl od polského kolegy však Sokol ve své funkci nadále zůstává. Slovenský arcibiskup se bránil zveřejnění dokumentů bývalého Sekretariátu vlády SSR pro církevní věci, podle kterých byl jako kandidát na biskupa ohodnocený za osobu přijatelnou pro Vatikán, ale ne pro československý režim.

Juraj Široký

Případ dlouholetého předsedy Svazu ledního hokeje na Slovensku Juraje Širokého patří k mnohem zajímavějším. Jde totiž o ilustrativní příklad přizpůsobení se komunistických struktur novým poměrům bez ztráty někdejšího vlivu. Široký působil od roku 1979 jako rozvědčík ve Washingtonu, za svou činnost pobíral odměny a po roce 1989 chtěl dál pracovat pro rozvědku, jeho žádost byla ale tehdejším ministrem vnitra Langošem zamítnuta. Dnes je Široký vlivným podnikatelem (je bývalým majitelem deníku Pravda), mluví se o něm jako o štědrém sponzorovi Ficovy strany Smer-SD. V roce 2000 převzal z rukou exprezidenta (a bývalého člena ÚV KSS) Rudolfa Schustera státní vyznamenání Řád Ľudovíta Štúra. Ve výkonném výboru Svazu ledního hokeje je také Dárius Rusnák, další agent StB. Je tedy zřejmé, že přítomnost bývalých agentů ve vedení slovenského hokeje nikomu nepřekáží.

Jiným příkladem úspěšného etablování se bývalého agenta StB v kapitalistických podmínkách je případ dnes úspěšného miliardáře a předsedy představenstva Agrofertu Andreje Babiše.

Nejistá budoucnost ÚPN?

ÚPN má podle zákona za úkol „zpřístupnění utajené činnosti represivních orgánů v období nesvobody 1939 – 1989.“ Nejde tedy jenom o období komunistické minulosti, ale také o válečnou Slovenskou republiku. Proto ÚPN pod vedením Jána Langoše zveřejnil také seznamy arizátorů židovského majetku na Slovensku a věnuje se osudům slovenských Židů. Pravě období let 1939 – 1945 se ukázalo být velmi citlivou otázkou. Po tragické smrti Jána Langoše v roce 2006 se půl roku hledal jeho nástupce. Strany současné koalice viděly v situaci příležitost, jak činnost ÚPN omezit nebo úplně zrušit. Jeho další existence se nelíbila zejména Smeru-SD a HZDS, což se projevilo vypovězením nájemní smlouvy Ústavu ze strany Ministerstva spravedlnosti, vedeného členem HZDS. Naopak SNS si vyhradila možnost nominace na funkci předsedy Správní rady, přičemž straně šlo zejména o to, prosadit kandidáta, který by měl „shovívavější“ postoj ke zkoumání slovenské válečné minulosti. Ve zvoleném šéfovi Ivanu Petranském se takového člověka pravděpodobně povedlo najít. Petranský se účastnil výročí oslav vzniku válečné Slovenské republiky a projevil svůj obdiv vůči prezidentu Tisovi. Jeho ambicí je změnou zákona o ÚPN dosáhnout zkoumání minulosti od roku 1938, tedy i období, kdy jižní část Slovenska patřila Horthyovskému Maďarsku. Zkoumání by se mělo týkat maďarských zločinů na slovenském obyvatelstvu. Politici SNS dokonce mluví o potřebě zkoumání násilné maďarizace v 19. století. Nabízí se pak ovšem otázka, jestli na základě již dnešního (!) statusu ÚPN bude analyzováno i období let 1945 - 1948, kdy došlo na základě Benešových dekretů k částečnému odsunu slovenských Maďarů.

Jakým směrem se bude dál ubírat ÚPN pod vedením svého současného šéfa není jisté, je však zřejmé, že se slovenská společnost bojí podívat nepříjemné pravdě o své minulosti do očí. Tento proces byl navíc zkomplikován pronikáním bývalých složek StB do Slovenské informační služby, kde provozovaly v devadesátých letech metody zneužívání státní moci.

Jak moc silné jsou vazby na komunistickou minulost se může projevit nejenom v rámci zkoumání archivů a fungování ÚPN, ale i za necelé dva roky, kdy bude příležitost zvolit prvního nekomunistického prezidenta. Takového totiž zatím Slovensko nemělo. V tomto smyslu proto platí slova Roberta Fica: „Pokud se na Slovensku po roce 1989 někdo osvědčil, byli to lidé z bývalé komunistické strany.“ Pro ně totiž, opět slovy Roberta Fica, „nenastal v roce 1989 žádný životní průlom.“

Autorka je místopředsedkyní MKD Praha