Zřízení ústavu, který by měl spravovat, zpracovávat a zpřístupnit informace o nedávné minulosti široké veřejnosti, není ve středoevropských vodách žádnou novinkou. Již v roce 1990 v nově vzniklé SRN byl zřízen Ústav spolkového zmocněnce pro dokumenty státobezpečnostní služby bývalé NDR. Ústav paměti národa v Polsku zahájil svoji činnost v roce 2000, následován roku 2002 institucí nesoucí stejné jméno na Slovensku a o rok později i Historickým archivem státobezpečnostních služeb Maďarska.

Právě tyto instituce, zejména Ústav paměti národa na Slovensku, který, v zájmu naplnění svých cílů, potřebuje v České republice svůj institucionální protějšek, inspirovala skupinu senátorů, kteří vznik zákona iniciovali. Po peripetiích, které proces schvalování zákona o vzniku provázely po uplynulý rok, byly zákonem č. 187/2007 zřízeny v České republice dvě nové instituce – Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek, který je mu podřízen. Tyto instituce mají k 1. únoru 2008 převzít agendu, kterou do této chvíle spravovalo Ministerstvo vnitra, Ministerstvo obrany, Ministerstvo spravedlnosti, Bezpečnostní informační služby, Úřad pro zahraniční styky a informace a Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu při Policii ČR. Očekává se, že dojde ke zkompletování a zpřehlednění dokumentů „pod jedinou střechu“ v podobě Ústavu, který nepodléhá režimu bezpečnostních složek a přispěje tak k větší transparentnosti. O nutnosti reformovat současnou situaci, kdy sami správci, tedy zmiňovaná ministerstva, měli zájem na zamlčování faktů, není zjevně pochyb. Větší nezávislost má být dána systémem jmenování sedmičlenné rady, kterou bude volit Senát na základě nominací od Sněmovny, prezidenta, sdružení odbojářů nebo politických vězňů. Tato rada pak bude mít na starosti plán činnosti Ústavu a jmenování i odvolání ředitele Ústavu. Nutno zmínit, že podmínkou úspěchu je kromě větší nezávislosti i zjednodušení administrativy a zrušení pozic na ostatních pracovištích, jinak se situace stane, jak jsme to mohli již nesčetněkrát v české praxi vidět, nepřehlednější než dříve a dojde jen k nafouknutí státního rozpočtu a zadlužení se za další agenturou.

Narozdíl od Ústavu paměti národa na Slovensku, který má pět let působení za sebou, je česká obdoba ještě v plenkách a ani jeho budoucnost není jistá. Během února se bude Ústavní soud zabývat návrhem na zrušení zákona, kterým v roce 2007 Ústav pro studium totalitních režimů vznikl. Návrh podalo 57 zákonodárců z KSČM a ČSSD, kteří se obávají, že by Ústav mohl politicky ovlivňovat výklad dějin. Zejména od členů KSČM je tento strach o objektivitu více než úsměvný. Opodstatněnější jsou ale varování týkající se některých mezer v současných zákonech, které by mohly znesnadnit fungování Ústavu. Rovněž pokus o odlišení se od slovenského kolegy v názvu Ústavu nebyl příliš šťastným a přinesl vlnu kritiky ze strany historiků i laiků a spekulace o kořenech totalitních režimů, jelikož Ústav nastavil počátek zkoumané doby (resp. datování nejstarších přebíraných materiálů) do roku 1945, což je bezpochyby značně omezující a nepřesná hranice.

Ač je nejlepší zkouškou čas, který prokáže přínos nově vzniklé instituce, pevně věřím, že jedním z největších pozitiv vzniku Ústavu se stane spolupráce s partnerskými institucemi ze sousedních zemí, jejichž historie byla a stále je pevně svázána s historií naší země. A tato součinnost povede nejen ke zkvalitnění výzkumné činnosti a jejích výsledků, ale i ke zlepšení vztahů mezi zeměmi a zejména k dosažení hlavního cíle – společnému vyrovnání se s nedávnou minulostí.