Ve svém článku se dovolím vrátit ke stávce učitelů, která se uskutečnila na konci minulého roku. Patrně nikdo z nás si nedovolí zpochybňovat právo na stávku, které vymezuje samotný Čl. 27 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, avšak se stávkou by mělo být nakládáno velmi opatrně a dle mého názoru by tohoto právního instrumentu nemělo být nadměrně zneužíváno. Pokud se již školské odbory rozhodly, že svou stávku uskuteční, tak by alespoň mohly přijít se skutečnými argumenty, kterými by své radikální konání zdůvodnily. Zejména by ale měly předložit konstruktivní návrh, jak pomoci českému základnímu školství.

Abychom si vyložili ekonomickou situaci našich učitelů, tak se zaměříme na úroveň mezd v českém základním školství. Medián mzdy (tj. prostřední hodnota souboru, která není ovlivněna krajními hodnotami) činil v prvním pololetí roku 2007 u učitele základní školy pro první stupeň 23 070 Kč/měsíc a u učitele základní školy pro druhý stupeň 23 367 Kč/měsíc (zdroj: Informační systém o průměrném výdělku, nepodnikatelská sféra, II. čtvrtletí 2007). Pro srovnání si můžeme uvést údaje o mediánu platů v nepodnikatelské sféře, který v prvním pololetí roku 2007 činil 21 631 Kč/měsíc, resp. v podnikatelské sféře činil medián mezd ve stejném období 19 352 Kč/měsíc. Z výše uvedeného tedy vyplývá skutečnost, že platy učitelů se rozhodně neodlišují od ostatních mezd v nepodnikatelské sféře, ba dokonce se výrazně neodlišují ani od mezd v podnikatelské sféře, kde mzdy obvykle rostou dynamičtěji. Cílem téměř každé vládní politiky je, aby se příliš nerozvíraly nůžky mezi úrovní mezd v podnikatelské a nepodnikatelské sféře a aby nedocházelo k odchodu pracovníků z nepodnikatelského sektoru do podnikatelského. Nicméně zde chybí informace o časovém zpoždění růstu mezd v nepodnikatelské sféře, které s alespoň tříměsíčním zpožděním kopírují vývoj mezd v podnikatelské sféře. Jinými slovy řečeno, růst mezd v podnikatelské sféře je určován ekonomickým růstem země, ale růst mezd ve sféře nepodnikatelské reaguje pouze a jen na růst mezd v podnikatelské sféře.

Představa předsedy školských odborů Františka Dobšíka o výši ideálního platu učitele je 30 000 Kč/měsíčně, což je ale zjevně nad potenciálem současného ekonomického růstu naší země. Z úst odborářů se rovněž nedozvíme, jaký by měl být systém odměňování učitelů na základních školách. Situace českých veřejných rozpočtů si vyžadovala a stále ještě vyžaduje učinit kroky, které povedou k redukci veřejných výdajů a zejména ke snížení veřejného dluhu. Hlavním problémem českých veřejných financí totiž není jejich objem, ale zejména charakter veřejných výdajů a vzhledem k demografické prognóze (stárnutí populace v kombinaci se snižováním počtu občanů v produktivním věku) jejich dlouhodobá neudržitelnost. Pro ekonomiku je také velkou zátěží vývoj veřejného dluhu, který zatíží nejenom budoucí, ale i současné generace. Vláda, která by neučinila kroky směřující ke změně tohoto neuspokojivého stavu, by byla vládou populistickou, kterou by si patrně přáli mít naši odboráři, ale rozhodně ne zodpovědní občané naší země. Není zde objektivní důvod pro to, aby se celá společnost podřizovala zájmům jedné nátlakové skupiny.

Za zcela nevěcný považuji argument odborářů, kteří ve svém oficiálním prohlášení veřejnosti sdělují svůj nesouhlas se snahou státu převést zodpovědnost za financování některých služeb poskytovaných v oblasti regionálního školství a dosud garantovaných státem na zřizovatele, resp. na rodiče. Pokud by se jednalo o „převedení zodpovědnosti“ za financování učebních pomůcek, učebnic a dalšího vzdělávání, jak ve svém prohlášení vyjmenovávají čeští školští odboráři, pak by skutečně nedocházelo k žádné významné změně oproti minulým letům. Základní školy jsou zřizovány obcemi, což je pouze jiná forma státu, takže stát zde vlastně převádí odpovědnost z jedné své úrovně na druhou (nižší) úroveň. Navíc již dnes rodiče svým dětem běžně kupují učební pomůcky nebo investují do dalšího vzdělávání svých dětí.

Čeští učitelé by si jistě zasloužili, aby byli odměňováni na základě skutečně odvedené práce a nikoliv prostřednictvím současného zjevně nevyhovujícího systému. Toto je možné učinit např. zvýšením počtu platových tříd, které se vztahují k odměňování učitelů na základních školách a rovněž by bylo vhodné rozšířit počet příplatků, kterými jsou naši učitelé odměňováni. Je zcela v logice odměňování, že vyšší plat pobírá ten učitel, který na škole zároveň působí i jako metodik prevence sociálně patologických jevů. Systému odměňování by tedy slušela větší diferenciace nebo chcete-li rozrůznění. Není ovšem možné navyšovat základní složku platu bez ohledu na to, co daný učitel na škole skutečně dělá a jakým je pro školu přínosem. Za korektní nepovažuji ani účelový argument odborářů, na základě kterého jsou srovnávány platy mezi jednotlivými platovými třídami a úřady navzájem.

Všichni si zajisté uvědomujeme, že děti a jejich vzdělání jsou tou nejlepší investicí do rozvoje naší společnosti a rovněž jsou tou největší hodnotou, kterou může daná společnost mít. Vládě ČR jistě není školství lhostejné. Konečně jsem přesvědčena o tom, že ani odborářům není naše školství lhostejné, avšak možná by školským odborům neškodilo, kdyby alespoň jednou uvažovaly v souvislostech a nikoliv odtrženě od reality.